○^w^○

 "L je mrtvý."  Ticho. Ruka s bílým kouskem puzzle se mi zastaví na půl cesty. Nikdy bych neřekl, že při mojí inteligenci mi bude trvat tak dlouho, než mi ty 3 slova dojdou.

 Mello vedle mně vyskočí a třískne rukama o pracovní stůl, za nímž sedí postarší muž, který vyslovil tu osudnou větu. Její význam mi začíná pomalu docházet. Mello zařve: "Cože?! Co tím jako myslíte?!"  Dám puzzlík na jeho místo a vezmu do ruky další. No jistě, to je celý Mello. Přehnaně reagující, jako vždy. Kdysy jsem býval podobný... kdysy...

 Byli jsme malí, ikdyž se s námi tady v ústavu zacházelo jako s dopělými. L tu žil také, byl starší než my a nejen kvůli tomu jsme k němu vzhlíželi. Vždy jsme s Mellem kolem něj poskakovali a vyptávali se ho na všechno možné. On však zůstával schovaný pod svou maskou bez emocí a jen málokdy nás pod ní nechal nakouknout.

 A pak přišel zvrat. L opustil ústav a nám bylo řečeno, že jednou budeme jeho nástupci. Byl nám ukraden náš bůch a každý jsme se s tím vyrovnal jinak. Mello se stal ještě hlasitější a impulzivnější, zatímco já okopíroval Lawlietovu masku. Odešel a zbylo po něm jen prázdno, které mě nutilo stále o tom přemýšlet. V sirotčinci nám nikdy neříkali nic o lásce, ale věděl jsem, že je mezi mužem a ženou. Co je tedy to, co cítím k Lawlietovi? Proč na něj pořád myslím? Proč ho chci mít u sebe? Ta noc, kdy zmizel, byla první v mém životě, kterou jsem celou proplakal...

 V ruce teď držím poslední kousek skládačky, na němž je kus ozdobného písmene písmene L. Před očima se mi vybavuje další vzpomínka.

 Odpovědi na své otázky se mi dostaly nedávno. Seděl jsem na zemi, protože z křesla se mi špatně stavěla má věž ze sirek. Byl jsem v pokoji sám, když se ozvaly kroky bosích nohou. Zvednu hlavu a nebýt mé "bezcitné masky", asi by mi klesla brada. Přede mnou stál můj sen a upíral na mně své hluboké černé oči.

 "L..." řeknu svým monotóním hlasem, skrývajícím veškeré pocity. Oslovený tam stojí a shlíží na mně. Pak si vedle mě sedne na zem.

 "Odjíždím kvůli jednomu případu do Japonska. Přišel jsem se rozloučit." odmlčí se. I já mlčím. "Ale děsíš mě."

 Podívám se na něj: "Děsím tě?" opakuji nechápavě.

 Najednou mě L chytne za bradu a otočí si můj obličej k tomu svému. Dotkne se rukou svých kruhů pod očima. Od doby, co odešel jsou ještě výraznější. "Podívej se na tohle," odpoví mi a pak se dotkne i kůže pod mýma očima a lehce jí přejíždí. "a poslouchej můj hlas..." pokračuje a při tom mě dál hladí po tváři... Moje maska se ztrácí. "Slyšíš to? Vidíš to? Tohle je moje obrana před pocity a city. Za tu dobu, co jsem tu nebyl, se ti ve tváři objevuje to samé... A to není dobře." dodá šeptem. V jeho výrazu se náhle cosi zlomilo a teď sedíme naproti sobě, on si drží mojí tvář blízko u té své a vzájemně si očima vyměňujeme všechny tak dlouho zadržované city.

 Tenkrát jsem nebyl schopný pohybu. Vše ve mě zamrzlo a měl jsem pocit, že se mi zastavilo i srdce, když se ke mně naklonil, jemně, ale pevně chytil můj obličej objema rukama a na rty mi přitiskl ty své. Když mě hladil po tváři.., po krku.., zádech.., rukou.., hrudníku... a celém těle a přitom mě líbal tak, že jsem cítil jeho sladkou chuť. Když poprvé jeho ruka na krátký okamžik zabloudila do mého klína. A mé srdce opět začalo fungovat. Ale tak trikrát rychleji, jako kdyby chtělo dohnat, co zameškalo. Vzdychl jsem a mé ruce automaticky vylétly, aby ho objaly kolem krku. Cestou zavadily o věž ze sirek a ty se rozsypaly po podlaze. Po chvíli zjišťuji, že na nich ležím. L se nade mnou sklání a zatímco přerývavě dýchám, líbá mě na krk. Ne, počkat, teď už nelíbá, teď se mi dívá do očí a já na chvíli zahlédnu v jeho očích bolestný výraz ... Pak se ale do jeho obličeje opět nastěhuje ta známá maska bez citu a dřív, než i jeho hlas ztratí výraz, zašeptá: "Sbohem, Neare."  A je pryč.

 Zůstávám ležet a zírám do stropu. Proč to udělal? Proč mě tu nechal? Proč sem vlastně vůbec chodil? Cítím, že mám rozeplou košili. A proč skončil? Přemáhá mě zoufalost... Té noci jsem došel k závěru, že nikdy nepochopím, co je to láska.

 Poslední puzzlík zapadne do mezery, kam patří. Vnímám Mellův rozrušený křik: "Cože?! Co tím jako myslíte?!"   "L je mrtvý." zopakuje muž. Teď už mi dochází význam těch slov... Chvíli si prohlížím puzzle, nehnu ani brvou, už chápu, proč mě tu L nechal a proč s bolestivým tónem řekl "Sbohem, Neare." ...Ale můj výraz se stále nemění. Žádné emoce, žádné city, přesně to, čeho se Lawliet bál.

 Zvednu skládačku do vzduchu, otočím jí vzhůru nohama a nechám jí vysypat se na zem. Otočí se ke mně dva páry očí přítomných ajá konečně promluvím: "A my se teď máme ujmout jeho případu, že?"...

 Myslím, že tohle bude druhá noc v mém životě, kterou celou propláču.